K hodnotě členského podílu ve stavebním bytovém družstvu při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
§ 150 ObčZ před novelou č. 91/1998 Sb.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2002 , sp. zn. 31 Cdo 2428/2000
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 1999, č. j. 3 C 155/98-70, vypořádal „společné jmění“ účastníků tak, že pod bodem I. výroku do vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité v ceně 2 140 Kč, pod bodem II. výroku žalovanému přikázal „podíl v SBD T. ve formě bytu č. 10 v domě č. p. 2778 v M. ulici v T. v ceně 544 300 Kč“ a blíže označené věci movité, vše v celkové ceně 559 905 Kč a pod bodem III. výroku uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 274 132,50 Kč. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 20. 12. 1995, k vypořádání jejich společného jmění dohodou nedošlo a návrh na jeho vypořádání byl podán ve tříleté lhůtě od zániku manželství. Do společného jmění účastníků patří blíže označené věci pod bodem I. a II. výroku rozsudku, ohledně nichž mezi účastníky nebylo sporu. Ohledně ceny členských práv a povinností k družstevnímu bytu vycházel ze znaleckého posudku Ing. A. R. ze 4. 6. 1999, podle kterého „současně realizovatelná cena za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 10 … činí 544 308 Kč“.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. května 2000, č. j. 15 Co 13/2000-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti rozsudku připustil dovolání k řešení otázky, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníku řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. ‚tržní‘ hodnoty členského podílu“. Odvolací soud doplnil dokazování vyjádřením znalce Ing. A. R ., ze kterého zjistil, že snížení cen bytů mezi roky 1999 a 2000 se neprojevilo, takže lze použít cenu stanovenou znaleckým posudkem. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Přisvědčil soudu prvního stupně, že cenu členského podílu v bytovém družstvu je třeba stanovit v reálných tržních cenách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, „že u družstevního bytu nelze stanovit jeho obecnou – tržní cenu“, neboť „členský podíl v bytovém družstvu vyjadřuje mimo jiné i práva a povinnosti člena družstva k bytovému družstvu, tato se řídí i stanovami družstva, a družstevní byt sám o sobě není klasickou nemovitostí, kde bychom mohli s jistotou tuto tržní cenu vyjádřit“. Stanovení tržní ceny předmětného bytu nemá oporu v současné judikatuře.
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu (senát č. 22), který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníku řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z jeho obvyklé ceny (tržní), k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001. V souladu s ustanovením § 27a věty první zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a s přechodným ustanovením obsaženým v bodu 2. části III. zákona č. 30/2000 Sb., postoupil proto věc velkému senátu občanskoprávního kolegia (§ 27a odst. 1 věta druhá zákona č. 335/1991 Sb.).
Dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vymezil právně významnou otázku výrokem rozhodnutí, je dovolání přípustné jen pro řešení právní otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, napadené rozhodnutí na ní spočívá a její řešení bylo dovoláním zpochybněno.
V projednávané věci jde správně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, bývalých manželů, jejichž manželství a bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo rozvodem 20. 12. 1995. S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 20. prosince 1995, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.
Právní otázkou, pro kterou odvolací soud připustil dovolání a jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je otázka, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníkům řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. tržní hodnoty členského podílu“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 411/99, ve sporu dědiců o vypořádání členského podílu v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, publikovaném v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 6, pod č. 74, dospěl k závěru, že pro určení přiměřené náhrady v souvislosti s vypořádáním dědiců členského podílu v bytovém družstvu (za použití § 142 ObčZ per analogiam) lze vycházet z hodnoty vypořádacího podílu zůstavitele stanoveného postupem podle § 233 odst. 2 a 3 ObchZ (popřípadě upraveného podle stanov družstva).
V rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 334, Nejvyšší soud vycházel ze závěru již dříve vysloveného v rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99, publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu podle § 233 odst. 3 ObchZ (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění před novelou č. 137/1999 Sb.), nýbrž z ceny obvyklé, tj. ceny, kterou by bylo možno za převod těchto majetkových práv v rozhodné době a místě dosáhnout, která respektuje reálné ekonomické vztahy. Dále vyslovil názor, že právní závěr vyslovený v R 43/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vzniklo-li právo společného užívání družstevního bytu manžely [po novele zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 509/1992 Sb. (dále jen „ObčZ“) jde o právo společného nájmu družstevního bytu manžely] a společné členství v družstvu, je nutno při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přihlédnout k členskému podílu ve výši odpovídající jeho zůstatkové hodnotě ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byl již překonán.
Další odlišný právní názor zaujal senát č. 30 Nejvyššího soudu v rozsudku ze 16. 5. 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 493, podle kterého v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu a že možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit. Dovodil, že souhrn členských práv a povinností má majetkovou hodnotu a jestliže připadla výlučně jednomu z rozvedených manželů, je nutno tuto majetkovou hodnotu ocenit a vypořádat. Jde o spor o členský podíl v bytovém družstvu (nikoli o nájem družstevního bytu).
S právními závěry vyslovenými ve věci sp. zn. 20 Cdo 411/99 a sp. zn. 30 Cdo 726/2001 nelze souhlasit a s právními závěry ve věci sp. zn. 22 Cdo 717/99 lze souhlasit jen zčásti.
Pojem „členský podíl“ v družstvu je v obchodním zákoníku užit pouze v souvislosti s jeho vypořádáním při zániku členství [§ 226 odst. 1 písm. d) ObchZ]. S ohledem na § 260 ObchZ o přiměřeném použití ustanovení hlavy I, dílu I ObchZ na družstvo se jím rozumí „podíl“ definovaný v § 61 odst. 1 poslední větě ObchZ – tedy míra účasti člena na čistém obchodním jmění družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka představuje majetkový podíl člena družstva na družstvu, kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se pak oceňuje jako míra účasti člena družstva na čistém obchodním majetku ke konkrétnímu okamžiku. Žalobce také předmět sporu, o který jde, vymezil jako „hodnotu členského podílu“ a soudy obou stupňů vypořádávaly „členský podíl odpůrce u Stavebního bytového družstva“.
Pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná. Zůstatkovou hodnotou členského podílu v bytovém družstvu se rozumí základní členský vklad a peněžité, popř. jiné plnění člena družstva připadající na byt (nebo místnost nesloužící bydlení), který byl členu družstvem přidělen do užívání, snížené podle doby užívání stavby, v níž se byt (nebo místnost nesloužící bydlení) nachází, s přihlédnutím k plánované době její životnosti. Proto v současné době při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nyní společného jmění manželů, nelze s pomocí tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu stanovit obecnou cenu členského podílu v družstvu.
Z dále uvedených důvodů nelze vycházet ani z hodnoty vypořádacího podílu.
Podle § 233 odst. 1 ObchZ při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl. Vypořádací podíl tedy představuje určení majetkové účasti člena družstva v tomto družstvu (pro případ zániku jeho členství) a podle § 233 odst. 2 ObchZ se určí poměrem splaceného členského vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky jejich členství. Vzhledem k tomu, že pro určení jeho výše je rozhodný stav čistého obchodního jmění družstva podle účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo (§ 233 odst. 3 ObchZ ve znění před novelou č. 370/2000 Sb.), je vypořádací podíl odrazem hospodářské bilance družstva.
Vypořádací podíl a zůstatková hodnota členského podílu jsou tedy zcela rozdílné hodnoty, které se od sebe mohou podstatně lišit a v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze vycházet ani z vypořádacího podílu. Je tomu tak jednak proto, že v případě zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem a členem družstva, nenastávají předpoklady pro výplatu vypořádacího podílu – dochází jen k redukci členství (jedna z forem tzv. přeměny členství), jednak a především proto, že nejde o vypořádání vztahu mezi členem družstva a družstvem. Vypořádací podíl je vázán na zánik členství v družstvu, ale to v daném případě nezaniklo. Ostatně povinnost družstva vyplatit vypořádací podíl nenastupuje ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví ani ke dni zrušení společného členství účastníků v družstvu. Vypořádací podíl tedy nepředstavuje hodnotu, která by v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví tvořila jeho součást.
Cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou. Je-li třeba tento členský podíl, představující majetkovou hodnotu, ocenit (jako v daném případě) v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, přičemž oceňování věcí a jiných majetkových hodnot pro potřeby vypořádání bezpodílového není účelem stanoveným některým zvláštním předpisem. Jinými slovy neexistuje předpis, který by pro potřeby vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odkazoval na zákon č. 151/1997 Sb. Pokud tedy tento zákon v § 23 upravuje oceňování podílů v obchodních společnostech a účastí v družstev (nikoli tedy členských práv a povinností), týká se oceňování vypořádacího podílu, a to pro jiné účely, než je vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V případě převodu členských práv a povinností by se tento předpis aplikoval, pouze pokud by se tak účastníci dohodli (srov. § 1 odst. 1 citovaného zákona), když jinak se na sjednávání cen nevztahuje (§ 1 odst. 2 citovaného zákona). Je-li tedy třeba stanovit spornou cenu předmětného majetkového práva pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soudem, je nutno vycházet (zpravidla v součinnosti se znalcem z oboru ekonomiky – odhady cen) z ceny obvyklé, tj. z ceny, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Kdyby takto soud nepostupoval, došlo by k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného v § 150 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., neboť by došlo ke zvýhodnění toto z bývalých manželů, který se stal výlučným členem bytového družstva a jediným nájemcem družstevního bytu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně.