Vlhkost staveb
Nadměrná vlhkost ve stavebních konstrukcích má významné negativní účinky na funkci, způsob užívání, životnost stavby a může způsobit i destrukce a porušení stability jednotlivých konstrukcí nebo celé stavby. Negativní účinky lze rozdělit z hlediska působení vlhkosti na konstrukci do čtyř skupin, a to účinky fyzikální , mechanické, biologické a chemické. Fyzikální účinky:
Změny fyzikálních vlastností konstrukcí:
1. - Zvětšuje se hmotnost konstrukcí
2. - Snižuje se pevnost konstrukcí
3. - Zhoršují se tepelně izolační vlastnosti konstrukcí
4. - Zanáší se kapiláry a tím se zvyšuje difuzní odpor, znemožňuje se prodyšnost a mikroventilační schopnost materiálu
5. - Snižuje se mrazuvzdornost a tím i životnost konstrukcí
6. - Zvětšuje se vodivost
Mechanické účinky:
Změny mechanických vlastností konstrukcí:
1. - Dochází k objemovým změnám vlivem bobtnání a vysychání
2. - Mění se stavy vnitřní napjatosti v materiálech
3. - Vznikají trhliny
4. - Dochází k drcení materiálu
5. - Vznikají deformace konstrukcí
6. - Dochází k rozvrstvování některých materiálů
Biologické účinky :
Změny vlastností konstrukcí vlivem biologických účinků:
1. - Působení vyšších rostlin, kterým vlhkost vyhovuje (kořenový tlak, biofyzikální reakce při prorůstání kořenových systémů)
2. - Působení nižších rostlin, kterým vlhkost vyhovuje (mechy a lišejníky, plísně, řasy, houby)
3. - Působení bakterií, biochemické reakce metabolitů mikrobů (hniloby)
4. - Biofyzikální a biochemické procesy
Chemické účinky :
Změny vlastností konstrukcí vlivem chemických účinků:
1. - Koroze materiálu způsobená chemickými a elektrochemickými reakcemi
2. - Změny mineralogického složení
3. - Změny krystalických mřížek a pórového a kapilárního systému
4. - Krystalizace solí, tlak solí v pórech uvnitř struktury hmot
Způsoby pronikání vlhkosti do stavebních konstrukcí a zdroje zvýšené vlhkosti:
Lze rozdělit z hlediska zdroje vlhkosti a z hlediska způsobu pronikání vlhkosti do stavební konstrukce.
Zdroje vlhkosti:
1. - Zabudovaná vlhkost z technologických procesů při výstavbě
2. - Srážková voda vnikající chybnými konstrukčními detaily
3. - Povrchová voda (potok, řeka, jezero rybník) protékající v blízkosti stavby
4. - Vzlínající (kapilární) vlhkost ze zemní vlhkosti z hladiny podzemní vody
5. - Kondenzační vlhkost z difuze vodních par
* vnitřní kondenzace
* vnější (povrchová) kondenzace
6. - Porucha zdravotnětechnického zařízení - provozní voda
Způsob pronikání vlhkosti do stavební konstrukce:
1. - Hydroskopicita (přirozená navlhavost) materiálu (sorpce-desorpce) - rovnovážný tlak je ovlivněn chemickým složením, které ovlivňuje obsah a druh solí
2. - Kapilární vzlínavost - voda dopravovaná do konstrukce kapilárami
3. - Smáčení konstrukce volně protékající vodou (srážková, potok, apod.)
4. - Hydrostatický tlak - povrchová voda, podzemní voda
5. - Prosakování vody z jiných konstrukcí nebo okolních materiálů
6. - Výrobní proces - voda používaná při technologii výroby
7. Chemické reakce
8. Působení mikroorganismů
9. Působení živočichů
Ochrana staveb před působením vlhkosti:
1. - Bezchybné provedení stavby a všech konstrukčních detailů - správné provedení izolací
* ve fázi projektové (bezchybné řešení konstrukčních detailů už v projektové fázi)
* ve fázi realizační (bezchybné provedení)
2. - Údržba stavby (jednotlivých konstrukcí - klempířské prvky, krytina, izolace, apod.)
3. - Správné užívání stavby
Izolace stavebních konstrukcí.
Izolace jsou nenosné konstrukce, které zabraňují postupu nežádoucích vlivů ke stavebním konstrukcím a tím konstrukce stavby ochraňují před působením těchto nežádoucích vlivů. Základní rozdělení izolací provádíme podle toho, jakým negativním vlivům izolace zabraňuje v průniku. Iizolace proti působení vody, tlakové vody, zemní vlhkosti a vzdušné vlhkosti zařazujeme do společné skupiny a označujeme je jako hydroizolace.
1. Hydroizolace – zabraňují prostupu vlhkosti v pevném plynném i kapalném skupenství
2. Plynoizolace - zabraňují prostupu plynů (radon, vodní páry, agresivní výpary)
3. Tepelné izolace - zabraňují prostupu tepelného toku
4. Akustické izolace - zabraňují prostupu zvukových vln
5. Izolace proti záření – rentgenovému (výbojka-rentgenka) nebo nukleárnímu (nukleon)
6. Izolace proti otřesům - zabraňují přenosu dynamických zatížení
Neprodyšnost – je zabráněno průniku plynů
Hermetičnost – je zabráněno průniku plynů a kapalin
Hydroizolace dělíme na:
1.- Izolace proti zemní vlhkosti
2 - Izolace proti vodě
3.- Izolace proti tlakové vodě
4.- Izolace proti vzdušné vlhkosti (parotěsné zábrany, mikroventilační fólie, apod.)
NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY VLHKOSTI STAVEB V PRAXI
1. Zatékání srážkové nebo povrchové vody do konstrukcí stavby
2. Nefunkční hydroizolace a působení vzlínající vlhkosti
3. Kondenzace vodních par
4. Porucha zdravotnětechnických zařízení
5. Zabudovaná vlhkost
Zatékání srážkové nebo povrchové vody do konstrukce stavby
1 - Chybný návrh – (např. výkopový klín v nepropustné hornině, chybné použití materiálu)
2 - Chybné provedení – (např. nedostatečné překrytí hydroizolačních pásů)
3 - Chybné užívání – (např. chybné zatížení ? trhlina)
4 - Nedostatečná údržba – (např. klempířské prvky, krytina)
Chybný návrh nebo realizace – příklady z praxe
Vady staveb zapříčiněné nedostatky při projektování nebo realizaci hydroizolací mají pro užívání stavby velmi vážné důsledky, a to nejen estetické. S časem se jejich negativní vliv na stavbu rychle zvětšuje a opravy si vyžadují značné náklady. I přes stále se rozšiřující nabídku moderních hydroizolačních materiálů na našem trhu, patří stále klasické živičné hydroizolační pásy k nejrozšířenějším izolačním materiálům. Ačkoliv se teoreticky zdá být ze strany dodavatelských a projektových organizací problematika klasických hydroizolací naprosto bezproblémová, zjišťuji v mnoha případech ve své praxi, že právě v této oblasti dochází velmi často k závažným nedostatkům, které jsou příčinou následných vad a poruch staveb spojených s pronikáním vody do stavebních konstrukcí. Domnívám se proto, že je vhodné věnovat navrhování a provádění těchto hydroizolací větší pozornost. Dodavatelé staveb mají s jejich prováděním takové zkušenosti, že považují tuto práci za rutinní záležitost a často si přitom neuvědomují chyby, kterých se dopustí. Nejčastěji se na stavbách setkávám s následujícími nedostatky, které lze rozdělit na chyby ve fázi projektové a chyby ve fázi realizační: Nedostatky ve fázi projektové přípravy stavby. Chybný návrh izolace vzhledem k počtu izolačních vrstev. Podle množství a tlakových účinků vody působící na podzemní část stavby můžeme hydroizolace, bránící těmto negativním vlivům, rozdělit do tří skupin. - Izolace proti zemní vlhkosti, které provádíme jako jednovrstvé. Jde o ochranu proti vlhkosti, kterou základová půda získává vlivem kapilární vzlínavosti z hladiny spodní vody a vlivem průsaku z povrchových vod, ať dešťových nebo z povrchových vodních toků. Na tuto izolační vrstvu působí pouze zemní vlhkost, nikoliv protékající voda, nebo voda tlaková. Izolací bráníme pronikání zemní vlhkosti ze základové půdy do stavební konstrukce. - Izolace proti vodě, které provádíme minimálně jako dvouvrstvé. Jde o ochranu proti vodě protékající volným průsakem skrz základovou půdu s možností vzniku hydrostatického tlaku maximálně do 0,02 MPa. Na tuto izolační vrstvu působí protékající voda a izolací bráníme pronikání vody ze základové půdy do stavební konstrukce. - Izolace proti tlakové vodě, které provádíme minimálně jako třívrstvé. Jde o ochranu proti vodě působící na izolaci hydrostatickým tlakem větším než 0,02 MPa. V praxi se stává, že projektant chybně zhodnotí situaci. Například v nepropustné jílovité hornině s hladinou spodní vody ve velké hloubce se zdají být z hlediska hydroizolací suché a bezproblémové podmínky a projektant navrhne pouze izolaci proti zemní vlhkosti. Při realizaci stavby však dodavatel zaveze klínovitý výkop stavební jámy, přiléhající k venkovnímu líci zdiva, propustným zásypem. Při dešti se tento prostor postupně zaplní vsakující se povrchovou vodou, která nemá kam z prostoru dřívějšího výkopu uniknout. Tato voda potom dlouhodobě působí hydrostatickým tlakem na izolaci. Z uvedeného je patrné, že projektant měl tento detail řešit návrhem izolace proti tlakové vodě, případně ještě v kombinaci s použitím drenáže nebo zasypáním výkopu původní jílovitou nepropustnou horninou. Příklad konkrétního řešení výše uvedeného problému v praxi na obrázku ze znaleckého posudku na jedné stavbě v Plzni, kde se projektant dopustil právě této chyby. Chybný návrh izolace vzhledem ke vhodnosti jejího umístění a tvaru. Tvar izolovaných ploch musí být co nejjednodušší, tj. bez zbytečných zalomení, výstupků a výklenků. Izolace musí být umístěna a vedena tak, aby byla kryta a sevřena ze všech stran ostatními stavebními konstrukcemi, s ohledem na možné dilatační pohyby těchto konstrukcí a prostupy, kterých by mělo být co nejméně. Chybný návrh druhu izolačního materiálu. V místech, kde můžeme při provozu stavby předpokládat účinky teplot pod 00 C, a v místech, kde stav izolace je vizuálně nekontrolovatelný a opravy izolací jsou obtížně proveditelné, je třeba používat asfaltové hydroizolační pásy s nenavlhavou a nenasákavou nosnou vložkou. Hydroizolační pásy s nosnou vrstvou z papíru nebo textilu jsou zde nevhodné proto, že po navlhnutí a nasáknutí nosné vrstvy dochází k jejímu bobtnání, izolace mění své vlastnosti a za současného působení mrazu dochází k její celkové destrukci již po několika zmrazovacích cyklech. Proto v těchto případech vždy používáme hydroizolační pásy s nosnou vrstvou ze skleněných nebo polymerových vláken, nebo z kovu. Chybějící detaily řešení úprav dilatačních spar a prostupů skrz izolaci. Velmi často se stává, že projektant se neobtěžuje s řešením detailů úprav izolace v místech dilatačních spar a prostupů s tím, že dodavatel si na stavbě poradí sám. Dodavatel potom realizuje stavbu přesně podle projektu a protože projekt řešení těchto detailů neobsahuje, nebere dodavatel na tyto detaily zvláštní ohledy a provede je běžným způsobem, jako ostatní části izolace. Výsledkem je potom vadná konstrukce stavby. Nedostatky ve fázi realizace stavby. Špatná kvalita podkladu. Nosný podklad pro izolaci musí být rovný a pevný (nedrolivý) a přitom jemně a stejnoměrně drsný. Povrch nesmí vykazovat prohlubně ani výčnělky a nesmí být porušen trhlinami, prasklinami a zlomy, ani trhlinami smršťovacími. Vhodným povrchem je hlazená jádrová omítka. Povrch zdiva, bez omítek, na který je dnes zvykem u mnoha dodavatelů izolace provádět, se zpravidla nepodaří provést dostatečně rovný. Ložné i styčné spáry zdiva nebývají všude zaplněny maltou přesně do líce zdiva, v některých místech malta ve spáře chybí a jinde zase vyčnívá. Často jsou nerovnosti v líci zdi způsobeny i nerovností povrchu cihel, někdy dokonce s ostrými výčnělky. Proto takový povrch nemohu jako podklad pod izolaci doporučit. Všechny hrany a rohy je třeba plynule zaoblit maltou (fabiony), aby nemohlo dojít ke zlomení izolační vrstvy v těchto místech. Povrch musí být před pokládáním izolační vrstvy zbaven prachu a všech nečistot a musí být suchý. Je nutné opatřit ho minimálně dvojitým penetračním nátěrem. Práce prováděné za nevhodného počasí. Při provádění hydroizolačních povlaků ze živičných pásů v nezastřešeném prostředí musí být sucho. Teploty musí být vyšší než 50 C. Při nižších teplotách dochází při manipulaci s izolačními pásy k praskání jejich zkřehlé živičné hmoty a tím k poškození izolačního materiálu. Nedostatečné přesahy a nekvalitní svaření jednotlivých pásů. Přesahy jednotlivých hydroizolačních pásů musí být minimálně 10 cm a po celé ploše šířky přesahu musí být sousední pásy řádně svařeny. V koutech se musí izolační pás prostřihnout tak, aby bylo možné provést krabicové přeplátování s přesahy 15 cm a potom se celý spoj přelepí ještě záplatou. V praxi jsem se však setkal i s přesahy pouze 3 cm ! Nedostatečné plošné přilepení izolace k podkladu a zvlnění pásu. Izolační povlak musí po celé ploše spočívat na podkladní konstrukci a mezi podkladem a izolačním pláštěm nesmí být žádné mezery ani dutiny. Izolace musí být v celé ploše řádně k podkladu přilepena a nesmí být zvlněna. Ostré části jiných konstrukcí vyčnívající směrem k izolační vrstvě. Často se setkávám s tím, že ke svislé izolaci je přizdívána zeď tak, že se v některých místech cihly přímo dotýkají izolační vrstvy a jinde jsou zase mezi izolací a zdivem mezery. Někdy dokonce vyčnívají ze zdiva směrem k izolační vrstvě ostré úlomky cihel. Takový způsob provádění je naprosto nepřípustný. Cihelné zdi přizdívané ke svislé izolaci se přizdívají s mezerou minimálně 20 mm, která se zároveň se zděním spáruje jemnou maltou a musí být zcela zaplněna. Zamezení stálého plastického toku živičného materiálu u svislých izolací sevřením. Živičná hmota má tu vlastnost, že pouhým působením vlastní hmotnosti mění svůj tvar. Tomuto jevu, který nazýváme stálý plastický tok hmoty, musíme zabránit tak, že hydroizolační povlak ze všech stran sevřeme pevnými konstrukcemi. Izolační povlak musí být po celé ploše sevřen rovnoměrně pod tlakem minimálně 0,01 MPa. Chybné provedení úpravy izolace u dilatačních spar a prostupů skrz izolaci. Velmi častou chybou je nedbalé provedení úpravy izolace u dilatačních spar a prostupů skrz izolaci, což má za následek následné poškození izolace v průběhu její funkce. Izolační vrstva musí přes dilatační spáru probíhat spojitě a v jedné rovině, z jedné části stavební konstrukce na druhou. Dilatační spára musí být zaplněna pružnou hmotou (pryží), aby bylo zamezeno vtlačování izolace do dilatační spáry. V místě dilatace je vždy provedeno zesílení izolační vrstvy dilatační vložkou a úprava musí být provedena tak, aby nemohlo dojít k přetržení, nebo nadměrnému protažení izolace. Zesilující vložka se klade vždy na vnitřní část izolačního povlaku. Vlastní úpravu lze provést několika způsoby. Je možno například vlepit pruh pryžové hydroizolační fólie z přírodního kaučuku, nebo hliníkový či měděný plech tloušťky 0,1 mm. V místě dilatační spáry lze provést také zdvojenou izolační vrstvu a mezi obě části izolace umístit vložku z mikropryže, která svým stlačením umožní protažení izolace. Izolační povlak v oblasti dilatační spáry se vždy chrání geotextilií, která tvoří separační vrstvu a umožňuje tak pohyb izolace oproti stavební konstrukci bez hrozby jejího poškození vlivem třecích sil. Ochrana již položené izolace proti poškození další stavební činností. K častým nedostatkům patří zanedbání ochrany právě provedené izolace před mechanickým poškozením, způsobeným další stavební činností. Po vodorovné izolaci nelze přecházet, ale naopak je nutné jí chránit betonovou mazaninou, nebo jinou ochrannou vrstvou, kterou provádíme velmi opatrně, aby nedošlo k poškození izolace. Vhodné je použití ochrany geotextilií typu Izochran. Ochrana izolací izolační přizdívkou. I přes možnosti použití modernějších ochranných materiálů zůstává nejrozšířenějším způsobem ochrany svislých izolací izolační přizdívka. Často se v praxi zapomíná na provedení dilatace izolační přizdívky od podkladu, na kterém je založena, aby byl umožněn horizontální posun přizdívky směrem k izolaci vlivem zemního tlaku a tím byla izolace pevně sevřena. Izolační přizdívku z tohoto důvodu zakládáme na položený pás izolace, který tvoří separační vrstvu vzhledem k základu izolační přizdívky. V souvislosti s návrhem a prováděním hydroizolací je nutné si uvědomit tyto skutečnosti. - Jde o konstrukci, kterou nelze v průběhu užívání stavby běžně obnovovat, a proto musí mít hydroizolace minimálně stejnou životnost jako ostatní stavba, u které se obnova konstrukcí s kratší životností předpokládá. - Je nutné mít na vědomí, že při porušení hydroizolační vany pouze v jediném místě je prakticky celá hydroizolační vana nefunkční, protože voda se dostane za izolaci. Proto musí být izolace provedena tak, aby ani v jediném místě nemohlo dojít k jejímu poškození. - Horní okraj hydroizolace musí být v každém místě minimálně 30 cm nad nejvyšší možnou hladinou spodní vody. - K poškození hydroizolace vlivem chybného návrhu nebo provedení nemusí dojít hned, ale i po několikaletém provozu stavby. Potom jde o skrytou vadu stavby a investor by měl mít nárok na náhradu všech vzniklých škod. V. ZPŮSOBY ODSTRAŇOVÁNÍ VLHKOSTI ZE STAVEB Postup - Průzkum a zjištění příčiny - Návrh metody - Realizace - Kontrola účinnosti zásahu Metody na odstranění vlhkosti a vysoušení staveb 1. Elektrofyzikální - elektrokinetické metody - elektroosmóza - elektroforéza - magnetokinetické metody - hydropol - aquapol 2. Odvětrávací - systém větracích dutin - komůrkové zdivo - přirozené větrání - nucené větrání - keramické sifony 3. Mechanické - podřezávání a uložení izolace - řetězovou pilou - lanovou pilou - vhánění ocelové izolace - chromocelové desky 4. Infuzní clony - beztlaková injektáž - na bázi silikátu - tlaková injektáž - na bázi kaučuku - na bázi silikonu 5. Snížení hladiny spodní vody - depresní kužel 6. Odvodnění okolí stavby - drenáže - okapové chodníky 7. Sanační omítky - jednovrstvé - vícevrstvé 8. Kombinace výše uvedených metod Elektroosmóza. V roce 1806 objevil profesor Reuss při svých pokusech fyzikální zákon, že molekuly mineralizované vody, kterou prochází stejnosměrný proud, putují vždy od plus pólu (od anody) k mínus pólu (ke katodě). Na tomto objevu je založena elektroosmóza. Při elektroosmóze, při níž se používá napětí do 1,229 V, nedochází k elektrolýze. Elektrolýza je děj při němž se pomocí dodávané elektrické energie uskutečňují chemické přeměny. Elektroosmotického jevu je možné dosáhnout již při napětí 1 V. Při napětích vyšších, např. 10 V (používá se až 40 V) se začne projevovat také elektrolýza, protože rozkladné napětí vody je 1,229 V. Při elektrolýze se molekuly vody rozpadají na vodík a kyslík 2H2O ? 2H2 + O2 Současné působení kyslíku a solí na anodu má často za následek nízkou životnost anody. Z tohoto důvodu často při silně zasoleném zdivu nebo silně mineralizované podzemní vodě volíme napětí pod 1,229 V. Při použití napětí pod 1,229 V však musí být anoda i katoda ze stejného materiálu (např. uhlík), protože jinak by vznikl galvanický článek. Galvanický článek je systém, při němž v důsledku chemické reakce vzniká elektrická energie. Elektrické napětí by se potom v závislosti na polaritě buď sečítalo, nebo odečítalo s napětím vzniklým od galvanoosmotické instalace. Elektroforéza (kataforéza). Při elektroforéze se zpravidla používá vyšších napětí, která způsobují vedle elektroosmotického jevu také elektrolýzu a tím je způsoben chemický rozpad vody. Zatímco elektroosmóza způsobuje pohyb molekul kapaliny v porézním pevném tělese pod vlivem vnějšího elektrického pole, je elektroforéza řízeným pohybem suspenzovaných, nabitých částeček v nevodivé kapalině pod působením vnějšího elektrického pole. Pohybují se tedy nejen molekuly vody, jako při elektroosmóze, ale také nabité částice solí ve vodě. Při elektroosmóze se pohybují pouze náboje jednoho znaménka (+ nabité části, molekuly vody ke katodě), zatímco při elektroforéze se pohybují částice nabité kladně i záporně. S vyšším napětím se dosahuje podstatně rychlejšího účinku vysoušení. Hydropol. Rádiový signál vysílaný ze speciálního přístroje (zářiče) způsobuje, že zdivo se pod působením signálu stává plus pólem, zatímco zem zůstává mínus pólem a tím je voda uvnitř kapilár, na základě svého dipólového charakteru, stahována ze zdiva směrem k zemi. Aquapol. Sanační omítky. Vzlínající voda transportuje rozpuštěné soli k povrchu omítky, kde se odpařuje a soli krystalizují v podobě výkvětů (skvrn, různě zbarvených map apod.) na povrchu, kam jsou vyplavovány. Klasické vápenné nebo vápenocementové omítky nejsou příliš porézní, takže dochází k poměrně rychlému nasycení pórů omítky solemi a zvýšení jejího difuzního odporu do té míry, že dojde k zamezení přirozeného odpařování vlhkosti a oblast odpařování vlhkosti a oblast odparu se posouvá stále výše a tím také postupuje vlhkost v konstrukci do vyšších míst. Principem sanačních omítek je vysoký obsah a větší rozměry pórů a tím snížená kapilární vzlínavost. Sanační omítky se vyznačují vysokou propustností pro vodní páru (malým difuzním odporem), vodu v kapalné podobě však nepřijímají, takže od nich nelze očekávat, že nasají vlhkost ze zdiva. Migrující voda se může díky větším pórům odpařovat i uvnitř omítky a odpařovací zóna se posouvá do nitra omítky nebo až na rozhraní zdivo – omítka. Soli se ukládají v pórech a nevystupují na povrch omítky. Díky vysoké pórovitosti mají sanační omítky do jisté míry i tepelněizolační vlastnosti. Sanační omítky zdivo nevysušují, pouze umožňují odvod vlhkosti ven ze stavebního díla v podobě vodní páry s tím, že omítka zůstává suchá a bez výkvětů. Sanační omítky také neodstraňují příčinu provlhání zdiva - je-li porušená nebo neexistuje-li hydroizolace, není ani sanační omítka příliš platná. Sanační omítky je možné rozdělit do dvou skupin - jednovrstvé a vícevrstvé. Jednovrstvé omítky fungují pouze na základě své makroporézní struktury. Tyto omítky jsou někdy označovány jako sušící nebo odvlhčovací. Je možné je použít na vlhké, ale nezasolené zdivo. Vícevrstvé omítky jsou navrženy za účelem zamezení průniku soli k povrchu. Každá z vrstev má svůj specifický úkol a celek tvoří systém, účinný nejen proti transportovaným solím, ale i proti nasákavosti vody. Z tohoto důvodu se také nedoporučuje kombinování omítek od různých výrobců. Provádění. Před prováděním sanačních omítek je nutné starou omítku odstranit alespoň do výšky jednoho metru nad zónu poškození, spáry mezi cihlami vyškrábat do hloubky asi 2 cm, povrch zdiva okartáčovat ocelovým kartáčem a drobivé, zpuchřelé nebo jinak poškozené (zasolené) cihly vyměnit. Pod sanační omítku se v žádném případě nesmí použít sádra (elektrické instalace se přichytí rychle tuhnoucí maltou). Na očištěné zdivo se nahodí cementový postřik (nezbytný při aplikaci na kámen nebo beton). Provádí se ručně tak, aby pokryl síťovitě asi 50 % plochy a nezaplnil spáry zdiva. Sanační základní omítka je nejdůležitějším článkem systému. Má zvýšenou schopnost ukládat vykrystalizované soli a je proto vhodná pro zdivo se zasolením. Nanáší se v síle 1-2 cm, u extrémně zasoleného zdiva i více. Dále je určena pro vyrovnávání větších nerovností podkladu. Poté se nanese sanační sanační jádrová omítka, dle potřeby i ve více vrstvách, a jako poslední vrstva štuk nebo sanační štuk. Skladbu systému a tloušťky jednotlivých vrstev udává technologický předpis výrobce. Povrchová úprava se provede fasádním nebo vnitřním nátěrem, který musí mít co nejvyšší paropropustnost. Nesmějí se používat disperzní nátěrové hmoty, vhodné jsou silikátové, případně silikonové barvy nebo i obyčejné vápenné mléko. Minimální doporučovaná tloušťka sanační omítky je asi 2,5 cm, u silněji provlhlých a prosolených zdí se doporučuje tloušťka i 4 cm a více.